PRÁZDNINY V LÁGRU
Teď vám budu vyprávět asi tu nejvíc nejpodivnější kejkli, co jsme na cestách kdy zažili. Nejhorší na tom je, že jsem u toho vůbec nebyl. Svítá a náš vlak kodrcá pár posledních kilometrů směrem do cílové stanice - Krasnojarsku. Ležím nahoře na palandě v úžší části plackarty, koukám se pod sebe, Hanz ještě spí. Ve vagonu panuje ospalá atmosféra, lidé se pomalu probouzí, ale je tady až zvláštní ticho. To znamená jediné, včera večer se hodně pilo. Nejsem taky uplně ve stavu čerstvé mysli a snažím se rozvzpomenout, co jsem včera zažil naposled.
Vzpomínám si, že jsme celý den v Novosibirsku pili. Pili jsme v parku na břehu řeky Ob. Pili jsme v parku poblíž státního akademického divadla, kde bylo spoustu mladých lidí. Jezdili kolem sochy Lenina na kolech a na skateboardech. My se s nimi bavili, pili jsme s nima a také pamatuji si, že tam panovala přátelská atmosféra. Protřel jsem si oči, pozoroval ubíhající sibiřskou krajinu za oknem vlaku a sáhl jsem do síťky u okna pro brašnu s fotoaparátem. Zapínám ho a prohlížím si fotky, naposled tam vidím právě tyhle mladé lidi, stylové skejťáky a mladé holky, před kterými se hoši předvádí. Zaujala mě fotka jedné brunetky, kouká přímo do objektivu a pije vodku z lahve. Vodka je v černém igelitovém pytlíku, ale i tak podle hrdla poznávám značku vodky. Husky. Ta dívka je skutečně pěkná, ale pak už ve foťáku, kromě fotky Hanze s bezdomovcem, žádné další indicie nejsou. Snažím se rozvzpomenout, co se stalo, protože poslední věc, co si pamatuji je nástup do vlaku na novosibiřském nádraží.
Už si vzpomínám, mezi tím se stala ještě jedna hodně důležitá až prazvláštní věc. Potkali jsme muže, stalo se to ještě na plácku před nádražím. Dal se s námi náhodně do řeči, byl to takový trochu šašek a střízlivý také nebyl. Hodně mluvil. Říkal, že dostal v práci výpověď a krátce na to se s ním rozešla žena. U toho divoce gestikuloval, pitvořil se a vydával vtipné zvuky. Připomínal mi trochu mě, když se opiju a jsem v ráži. Ptal se nás kam máme namířeno, řekli jsme mu, že jedeme do Krasnojarsku. Naše další zastávka na cestě transsibiřskou magistrálou. Muž se zarazil a řekl, že pojede s námi. Odběhl do nádražní budovy, že prý si jde koupit jízdenku a pojede do Krasnojarsku, že prý tam jsou lepší příležitosti na práci. S Hanzem jsme se na sebe koukli a pokrčili rameny a smířili jsme se s tím, že jsme ho viděli naposled.
Ono cestovat ruským vlakem není jen tak. Jízdenky se kupují v předstihu, spoustu vlaků, zvlášť v létě je obsazených, mají mnoho tříd a hlavně mnoho vagonů. Třeba ten náš Vlak měl 15 vagonů . Takže když někdo přijde si koupit jízdenku jakože jen tak ke kase, je hodně malá šance, že vás v tom vlaku vůbec najde, natož že bude sedět vedle vás. A není možnost si kamkoliv sednout, jízdenky se prodávají přesně na místo. A tady je prazvláštnost. Když se vlak rozjel z No vos ibirsku, vybalovali jsme si věci a chystali si ve vlaku udělat pohodlí, tak najednou přišel tenhle muž, posadil se naproti nám do širší části plackarty, sundal si batoh, pozdravil své další spolucestující, se kterými sdílel plackratu. A pak se začalo pít, protože tady mé vzpomínky naprosto končí. Z dumání nad předešlou nocí mě vytrhlo jemné zabrždění vlaku, slézám dolů z palandy, balím si batoh, budím Hanze. Ptám se co se stalo.
“Drž hubu vole, teď ne!”
Všichni kolem mlčí, balí se a na sedadle, kde seděl ten vtipálek z Novosibirsku je pouze na první pohled prázdný batoh a nějaké oblečení, ale po muži ani stopy. Od té doby, co vlak zpomalil uplynuly už dlouhé minuty a příjezd na nádraží se zdát být nekonečný. Vlak konečně zastavuje a my se přes vagon prodíráme na nástupiště, odsud rychle mizíme skrz nádražní budovu, přecházíme náměstí a jdeme kolem zastávky trojlebusů do kavárny vedle. Tam si sedáme, objednáváme se snídani a Hanz začíná vyprávět slovy
“Kámo, tak tohle?”
Jsem zvědavej a Hanz pokračuje
“Ty si to vole protestně zalomil, hned potom, co ten chlap vytáhnul flašku Husky, vlastně dvě, jednu mi dal ať si jí schovám na potom. Jo a druhou jsme vychlastali”
Ve vlaku je teda zakázáno pít mimochodem
“Byli tam ještě další lidi, co chlastali s námi, jeden byl dokonce nějakej policajt nebo co”
Pokračoval Hanz ve vyprávění a všimli jsme si, že snídaně, která právě přistála na stole vypadá naprosto otřesně. Miniaturní volské voko s nezdravě světlým žloutkem položené na gumovém chlebu.
“Rozjelo se to, dělali jsme tam fakt bordel, ve vlaku chtěli lidi spát, několikrát tam přišla průvodčí a pak už to normálně vzdala”
Vyprávěl dál Hanz, snídani jsme radši už ani nekomentovali.
“Jedli jsme okurky a dávali furt kolovačku s vodkama. Najednou kámo vlak zastavil uprostřed ničeho”
Stává se, že vlak během cesty zastaví na nádraží, tam je třeba dvacet minut pauza, můžete jít ven, dát si cigáro a od babušek si koupit nějaký občerstvení. Třeba pirohy, ovoce nebo i alkohol.
“No a pak přišel uplně jinej průvodčí, chlap a říkal, že ten vlak srazil nějakou zvěř nebo co já vím? nevim! že dostal prostě hlášení do vysílačky, aby se na to šel kouknout.”
Snídani vzdávám, nedá se to.
“My byli uplně, ale úplně na šrot a šli jsme s ním ven, on říkal, jako že jo, ale že hned pojedeme. Chtěli jsme si dát cigárko na čerstvym vzduchu a ten náš blázen z Novosibirsku? ten už dávno spal!”
Koukám se na Hanze a opravdu nevypadá dobře, je bledý. Skoro jako ten žloutek na tom vejci, co nám tu dali.
“No hele. Dávali jsme cígo, byla noc, všude kolem vůbec, ale vůbec nic. Průvodčí chodil kolem náprav s nějakou kovovou tyčí, baterkou a kontroloval jestli je vlak v pohodě. Najednou ze dveří vagonu vypadnul ten šašek z Novosibirsku, polonahej! Řval že si jde něco koupit k babušce, ale jak byl totál na šrot, tak si ani nevšiml, že nejsme na nádraží a zapadl tam z náspu do křoví. V tom přišel ten průvodčí a řekl že je všechno v pohodě ať jdeme okamžitě dovnitř.”
Aha, tak proto to oblečení a batoh na jeho místě…
“No, snažil jsem se mu vysvětlit, že je tam ještě ten chlap. On jen pokrčil rameny a vešel dovnitř vagonu”
Okamžitě mu skáču do řeči
Děláš si prdel?!? Dyť jsme na sibiři! desítky kilometrů kolem nemuselo nic bejt?!?
Hanz ještě stihne dodat to nejdůležitější a vlastně to nejzvláštnější
“Kámo, největší bizár, je že to nikdo jinej nijak nekomentoval a šlo se spát. Já se normálně bál. Ráno se na mě nikdo ani nekouknul a všichni dělali jakoby se nic nestalo!”
Tak a záhada je rozřešena. Platíme za vynikající snídani a jdeme ven. Jdeme se ubytovat do místního hostelu “Vozduh”. V Krasnojarsku nás čekají dvě důležité věci. Národní park “Stolby” a hlavně přehrada na řece Jenisej s výtahem pro lodě poblíž města Divnogorsk. Naštěstí na dnešek nemusíme řešit nákup vodky, protože Hanz vytahuje flašku Husky, kterou jsme dostali od tajemného kejklíře z Novosibirsku. To je pro nás jeho poslední memento.
Ano, uhodli jste správně, tento rok chystáme knihu! Já a můj věrný druh Adam Vondřička.
POLOBLB
Hudební deníček ukecanýho poloblba ze Strakonic aneb 100 písniček, který byste měli slyšet než zaklepete na nebeskou bránu (a klepání na nebeskou bránu nejsou posraný Guns´n´Roses, ale mistr sám!)
Ukázka:
JAMIE T - STICKS 'N' STONES
Jsme zase v Británii a zase tady máme jednoho drzýho kluka, co umí hezky vyprávět jednoduchý příběhy. Není to žádnej pouliční hospodskej povaleč ikdyž se do této role Jamie T velmi rád pasuje. Ve skutečnosti je to hudební producent a velmi schopnej člověk, co umí vytvořit příjemnou kytarovku a občas do ní zarepovat nějaký husťárny. V jeho tvorbě je těžký vybrat to nejlepší, protože hodně jeho tvorby má skvělou flow a většinou ukrytý i nějaký poselství. A to mají hudební kazatelé jako já nejvíc rádi. Stick n stones je o návratech k tomu, kde to všechno začalo. Většinou s flaškou v ruce na ulici, rozebírajíc holky a pošťuchujíc se s dalšíma partičkama vochlastů. Samozřejmě ta Británie je tady do očí a hlavně do uší bijící, nevím jestli je lepší když se to z jednoho refrénu dostane do úplně novýho a v podstatě diametrálně odlišnýho refrénu číslo dva. Nebo když na začátku Jamie říká “When there's no one left to fight, Boys like him don't shine so bright” a postupem času při vzpomínání na starý časy ten song plyne jak život sám to Jamie změní na “Boys like us don't shine so bright” Nadhled a přiznání si vlastní smrtelnosti je to s čím v Anglii většinou nemají problém. Takže až tyhle moje žvásty někdy v příštím životě dočtete, tak hned jak se prach usadí, vyrazte do světa hledat problémy. O tom to je.
Ano, také jste uhodli správně, další projekt
MARIE A JANA
Nekonečný projekt, který už několik let píšeme společně s Filipem Oberfalcerem. Zatím jsme natočili krátký studentský film. Nicméně je to téma našemu okolí blízké a neustále ho zpracováváme. Takže kdo ví? Třeba jednou se poštěstí a bude celovečerák nebo seriál...
58. SCÉNA /konečná řeč/
Mirek:
Nic není jasně černobílý, na jedný straně jsou peníze. Každý chce totiž nejhezčí auto, barák, dovolenou… Ani jedno bez nich ale nezíská a naopak k tomu, aby vydělal peníze, zas potřebuje čas, spousta času…
Filip:
Nakonec má peněz jako šlupek, ale už si ani nepomatuje, proč je vlastně tak moc chtěl mít a co si chtěl koupit… Anebo se na to vykašle, rezignuje a uchlastá se, ufetuje se, zastřelí se… co já vím.
Mirek:
V životě je důležitá rovnováha. Mám hezkou holku, ale neumí vařit. Mám ošklivou holku, ale umí skvělý lasagne. Anebo holku nemam. Tak to prostě je, nikdy nemůžeš mít všechno, žejo.
Filip:
Mám práci, v který toho nemusím moc dělat, ale zas mám míň peněz anebo naopak… Takhle už to zkrátka chodí. Předchozí generace neustále proti něčemu bojovali, pořád se někdo vymezoval proti něčemu, bojoval za něco, co pak v reálu stejně nikdy nefungovalo… Já na to seru.
Mirek:
Důležitý je nekoukat sousedum za plot. Zapneš si facebook a vidíš, že tvůj bejvalej spolužák je v Austrálii, druhej si koupil nový auto, třetí má strašně pěknou buchtu, ale co… prcam to. Vždycky se najde někdo, kdo toho bude mít víc, ale i někdo, kdo toho bude mít míň. Nejlepší je bejt sám sebou a neopisovat od ostatních.
Filip:
Mám obyčejnou práci… kde bydlet… a užívám si ten opravdový život.
Mirek:
Ty maličkosti… Dělám všechno stejně, jako lidi kolem mě, ale narozdíl od nich nejsem ve stresu… jsem šťastnej.
Tohle je Filip Oberfalcer, má rád teplo, košile a společně jsme dali dohromady "MARII A JANU"